Ludvík Salvátor

Ludvík Salvátor Toskánský – arcivévoda vědec a cestovatel

Manželství Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského, kteří se poprvé, ještě jako děti, spatřili právě na brandýském zámku, mělo ,jako manželství dynastické, také politické podmínky. Výměnou za odstoupení Lotrinska pod vládu francouzské koruny obdržel František Štěpán italské Toskánsko s hlavním městem Florencií, kde v té době v osobě Giangastona di Medici vymřel po meči slavný vládnoucí rod Medicejských. Svazkem Marie Terezie a Františka Štěpána byly tedy položeny základy příští dynastie Habsbursko – Lotrinské a také její sekundogenitury, větve toskánských Habsburků.

Stodvaadvacet let trvající vláda Habsburků v Toskánsku byla vládou velmi šťastnou. Velkovévodové byli osvícenými panovníky, zasloužili se o právní stát se zrušeným trestem smrti, o vědecký a technický pokrok v zemi, o zúrodnění rozsáhlých bažinatých území při moři jižně od Livorna a skutečně se řídili podle hesla velkovévody Pietra Leopolda ( bratr Josefa II., od roku 1790 císař Leopold II. ): „Vives principis corda subditorum – životodárným pokladem králů jsou srdce poddaných“.

Ačkoli nejednou došlo i k roztržce mezi Florencií a Vídní, neboť toskánští Habsburkové se stále více cítili Italy a italština se stala jejich mateřskou řečí, musel se velkovévoda Leopold II. ( vnuk císaře Leopolda II. ) s rodnou Florencií v roce 1859 rozloučit, nakvap a definitivně, když se Itálie s konečnou platností rozhodla pro své sjednocení.

Velkovévoda Leopold II. se v roce 1860 s celou rodinou přistěhoval do Brandýsa na zámek, jenž byl v té době užíván jen jako kanceláře úředníků silně zadluženého panství, které se rozhodl od Rakouské banky vykoupit. Důležitou součástí majetku, který přivezl s sebou, byla knihovna a rodinný archiv toskánských Habsburků. Tento informační poklad archivních dokumentů včetně rukopisu první ústavy na evropském kontinentě, originálů malovaných barokních map a vedut, množství fotografií, rukopisů, účetní dokumentace, osobních deníků a korespondence byl po roce 1918 předán do správy státu a dnes je významným samostatným celkem, spravovaným v Národním archivu ČR.

Po smrti velkovévody Leopolda II. v roce 1870 se brandýského zámku a panství ujal třetí z jeho synů, arcivévoda Ludvík Salvátor. Tehdy se započala také poslední významná historická stavební etapa, romantická úprava zámku, jejímž autorem byl architekt Bedřich Wachsmann. Tato přestavba z let 1873 – 1874 přinesla zámku i novou střechu věže ve stylu nizozemské novorenesance „krytou barevnými tabulkami“ – jak ji popisuje básník Josef Svatopluk Machar, který tu skládal verše své Magdaleny.

Arcivévoda Ludvík Salvátor byl velmi pozoruhodnou osobností Habsburského rodu. Od dětství projevoval náklonnost k vědění a studiu a obdivuhodný jazykový talent – v dospělosti pak plynně mluvil dvanácti jazyky včetně latiny, řečtiny a arabštiny. V Praze studoval přírodní vědy na Karlo-Ferdinandově universitě a kresbu u prof. Lhoty na Akademii.

Ludvík Salvátor odložil svou vojenskou a úřednickou kariéru, obvyklou pro příslušníky arcidomu, a svůj život zasvětil povolání cestovatele, výzkumníka a vědce. Ve své době se stal uznávanou osobností. Byl členem čtyř evropských akademií věd, členem dvacítky mezinárodních učených společností a geografických kongresů. Nesmírnou vážnost získal svým dílem spisovatelským. V 60 knihách, do nichž uložil rozsáhlé množství svých poznatků z desítek vědních oborů a disciplin, popsal tehdy ještě málo známé nebo nově objevené kraje, zvláště v oblasti Středozemního moře. V těchto slunečných krajích, na moři, kde se plavil na svých parních jachtách Nixe I. a Nixe II., na severu Afrického kontinentu a zejména na Baleárských ostrovech strávil většinu svého života. Mallorka se stala jeho druhým domovem. Na brandýském zámku soustřeďoval Ludvík Salvátor obsáhlé a rozmanité sbírky ze svých cest, které po roce 1918 výrazně obohatily sbírkový fond Národního muzea.

V prvních dnech světové války přesídlil Ludvík Salvátor z Mallorky zpět do Rakouska-Uherska, do své vily v Terstu a poté do paláce Coronini v Gorici na dnešních slovinsko-italských hranicích, a v roce 1915 se vrátil na svůj zámek do Brandýsa. Tady dokončil své dvě poslední knihy, a přemožen možná více steskem než nemocí, v říjnu téhož roku zemřel. Jeho tělo bylo počátkem roku 1918 odsud převezeno do Vídně a pohřbeno v kapucínské hrobce.

Ludvík Salvátor soustředil na brandýském zámku rozsáhlé kolekce archeologických, přírodopisných a uměleckých sbírek, které byly po roce 1918 odváženy ze zkonfiskovaného brandýského zámku do Národního muzea v Praze – na zámku se zachoval jen zlomek z obrovského množství přírodovědeckých sbírek. Naopak knihovna Toskánských Habsburků se v počtu tří a půl tisíce svazků v roce 2004 na své původní místo vrátila a je součástí fondu zámeckých knihoven Knihovny Národního muzea. Na zámku v Brandýse býval uložen také rodinný archiv toskánských Habsburků. Dnes je ošetřován v Národním archivu České republiky a lze v něm vedle vzácných dokumentů, rukopisů, barokních map, kreseb a fotografií najít i rozsáhlou pozůstalost po Ludvíku Salvátorovi, zejména korespondenci s vynikajícími osobnostmi z přelomu 19. a 20. století, císaře Františka Josefa I. a císařovnou Sisi nevyjímaje.

PhDr. Milan Novák