Rudolf II.Rudolf II.Rudolf II.

Rudolf II. a brandýský zámek v slávě rudolfinské

V roce 1581 byl Brandýs nad Labem povýšen na královské komorní město, neboť zámek si velmi oblíbil císař Rudolf II. Dal jej vybavit jako své hlavní mimopražské sídlo a často a upřímně rád tu pobýval. Užíval nádherné zahrady, pořádal hony a hostil významné osobnosti. Mezi pozoruhodnými postavami pověstí vynikají uznávaní vědci té doby, Tycho Brahe a Tadeáš Hájek z Hájku, ale také maršál Kryštof Russworm i nechvalně proslulý císařův komoří Filip Lang.

Celá řada pobytů Jeho milosti císařské Rudolfa II. mezi léty 1578 – 1610 byla písemně zaznamenána, zvláště pak návštěvy významné nebo dlouhé, jako kupříkladu čtyřměsíční přebývání v roce 1606-1607, kdy v Praze zuřila morová rána a dvůr i hosté se sjížděli za císařem do Brandýsa. Jeden z jistě posledních pobytů proběhl v roce 1610, kdy císař na Brandýse přijal bratra Leopolda, biskupa pasovského.

Rudolfinské období bylo dobou rozkvětu města a nejslavnější kapitolou v dějinách zámku. Pro císaře zde tehdy pracovali vynikající dvorští umělci a stavitelé pražského Hradu. Sgrafitová výzdoba fasád byla obohacena o obrazy biblických scén a výjevy s tématikou lovu. V létech 1586-88 v Brandýse usazený italský stavitel Ettore Vaccani budoval za spolupráce Ulrica Aostaliho zahradu a roku 1602 dokončil Rudolfínskou chodbu, na pilířích spojující zámek s privátní zahradou císaře. Zahradu obohatily podle projektu významného florentského architekta Giovanna Gargiolliho kašny, vivaria, letohrádky i míčovna. Roku 1590 se novou dominantou zámku stala hodinová věž v severozápadním nároží  se zvonem a císařským orlem na vrcholu. Závěrečná rudolfinská stavební etapa pak vyvrcholila v létech 1606 – 1607 a jejím výsledkem byl nový kamenný vstupní portál, uzavření arkádové chodby okny, zaklenutí a úpravy císařských komnat a reprezentačních sálů včetně zámecké kaple – to vše patrně dle projektu dvorského architekta Giovanna Marii Filippiho.

Vaccani budoval i drobnější lovecké zámky v okolí, kterých císař užíval jako míst k odpočinku při lovu v rozsáhlé honitbě, rozkládající se v dubových lesích na staroboleslavském břehu. Život venkovského lidu na hranicích císařského lesa byl plný obtíží a omezení a lovecké vášni císařově některé vsi padly za oběť, kupř. Vesce. Později byly znovu obnoveny ( Nový Vestec) , ale naproti tomu brzo a beze stopy zanikly některé z Rudolfových loveckých zámečků, jako Opočeň při soutoku Labe a Jizery.

Ačkoli byl císař Rudolf znám svou nechutí řešit politické problémy a raději trávil čas lovem na brandýském panství, jeho vláda zajišťovala Evropě relativně klidné časy. To si lidé uvědomili až uprostřed běsnění třicetileté války, která prošla Brandýsem a Starou Boleslaví s velikou ničivou silou. Obě města patřila k nejhůře postiženým obcím v Čechách. Byla vypálena, vylidněna a zámek byl zdevastován. Dílo válečné zkázy tu dokonalo švédské vojsko, naposledy pod vedením generála Banera. Rozebralo zahradní stavby na materiál pro budování opevnění, vypálilo v roce 1640 zámecký mlýn a hrozilo i vypálením zámku. Patrně tehdy také definitivně zanikla brusírna kamenů, kterou zde k potěše krasomilovného císaře provozoval slavný rod Miseroniů.

Ze staveb v rudolfinské zahradě zůstala dodnes v  takřka nezměněné podobě zachována jen manýristická terasa, balustráda, kterou podle Gargiolliho návrhu provedla kamenická huť mistra Antonia Brocca. Také Rudolfinka, chodba, kterou císař ze svých komnat do zahrady přicházel, naštěstí přežila, ačkoli byla tehdy velmi pobořena – jako zázrakem se v ní dodnes zachoval i původní renesanční krov. Ústila přímo do císařovy soukromé zahrady a vedla až do arkád Švédy zbořeného letohrádku, který s velkou pravděpodobností svoji architekturou připomínal pražský Belveder a z něhož měla „Jeho Milost Císařská krásný výhled na zálabské luhy“ (in: Urbář z roku 1651). Nádheru rudolfinské zahrady, která patřila k předním v  monarchii, známe už jen z barvitého popisu staroboleslavského jezuity, kronikáře Bohuslava Balbína ( in: Miscelanea I, Praha 1982). Zadumaný císař tu vlastníma rukama sázel, zaléval a plel cizokrajné rostliny, a při zakládání zahrady byl přítomen i objevu lidské mumie v jílovité hlíně, která tu dala vzniknout zdejší tradici výroby Terry Sigilaty – keramiky se zázračnou mocí.

I v zámku samém se zachovalo jen velmi málo autentických věcí. V  rudolfínských komnatách dožila dnešních dnů alespoň mistrovská štuková výzdoba kleneb. Pod ní pak bývalo soustředěno bohatství mobiliáře a vzácných uměleckých předmětů pro nás dnes těžko představitelné krásy: „ když roku 1607 očekáván byl do Prahy příjezd kurfiřta saského Christiána II. a bratra jeho vévody Jana Jiří,“ dosvědčuje kronika, „byly vzácné čalouny a skvostné nábytky ze zámku brandejského na Hradčany za úpravou pokojů pro vznešené hosty svezeny“.

Jediným dochovaným skvostem z původního rudolfínského mobiliáře je reliéf Klanění tří králů – Adoratio dei maggi- který byl zhotoven na přání císaře Rudolfa pro jeho novou kapli na brandýském zámku před rokem 1610. Jeho autorem je nejspíše italský sochař Giovanni Battista Quadri, který pro císaře pracoval také na pražském Hradě a vytvořil štukovou výzdobu Španělského sálu. Získal umělecké vzdělání v dílně slavného florentského mistra Giambologni, kde se učil spolu s nejslavnějším sochařem rudolfínského okruhu a tvůrcem císařova sochařského portrétu Adrianem de Vries. Sádroštukový reliéf se po staletí zachoval na brandýském zámku, a až do restaurátorských expertíz provedených ve dvacátém století víceméně nikdo netušil, že pod nánosy vápenných nátěrů se skrývá polychromie mistrovského díla pozdní renesance. Z obrazárny Pražského hradu, kde byl poté vystaven, se reliéf vrátil do sbírek Oblastního muzea Praha-východ a v rámci spolupráce při historické obnově brandýského zámku i do jeho rudolfínských sálů v samém závěru 20. století.

PhDr. Milan Novák