zámecká zahrada


Brandýská zámecká zahrada byla založena už pro císaře a krále Ferdinanda I. roku 1563. V době, kdy císař Rudolf II. povýšil zámek Brandýsnad Labem na své hlavní mimopražské sídlo, zaskvěla se tato zahrada mezi předními.

Patrně už v roce 1583 zde byl dokončen jeden z letohrádků a v létech 1586-88 Ettore Vaccani, italský mistr v Brandýse usazený, pokračoval za dozoru Ulrica Aostaliho, stavitele Pražského hradu, v budování zahrady i kryté chodby, která ji se zámkem spojovala. Rudolfinka, v roce 1602 dokončená 80 metrů dlouhá chodba, nese jméno po císaři, který tudy procházel ze svých zámeckých komnat přímo do soukromé zahrady na nižším parteru.

Balustráda, která císařovu oblíbenou zahradu oddělovala od ostatní okrasné části, je prací kamenické huti mistra Antonia Brocca a dnes je jedinou pozdně renesanční stavbou dochovanou z původní císařské zahrady, jejíž nádheru barvitě popsal staroboleslavský jezuita Bohuslav Balbín.

Další zahradní stavby, kašny a vivaria, které tu údajně projektoval přední dvorský architekt, florenťan Giovanni Gargiolli, i míčovna a velký letohrádek – lusthauz, jehož základy byly ve spodní zahradě objeveny roku 1905 a v roce 2005 znovu odkryty, byly srovnány se zemí během třicetileté války. Dílo válečné zkázy zde v roce 1640 dokonalo švédské vojsko generála Bannera, budující systém obranných bastionů, dodnes dobře patrných v původním hradní příkopu. Tehdy byla také zpola zbořena i rudolfinská chodba.

Náznaková rekonstrukce zámecké zahrady z roku 1967 respektuje původní dispozici rudolfinské zahrady. Od hlavní zahradní promenády vpravo se i tehdy rozkládala štěpnice, většinou osázena višňovým stromovím, a k  hlavní vstupní bráně u zámku přiléhala linie hospodářských domů a stájí, oddělujících zahradu od hospodářského dvora. Zahrada a její štěpnice původně sahala mnohem dál, až ke Kralovické silnici, a na její části dnes stojí bytové domy a budovy pedagogické fakulty UK. V této jižní hranici se do zahrady vstupuje krásnou historizující branou z přelomu 19. a 20. století. Na východní hranici rudolfinská zahrada sousedila s velkou oborou. Nejím místě byla později vysazena městská čtvrť Kralovice a přímo za zdí zámecké zahrady, v jejímž severním konci je patrný barokní vjezd z doby Leopolda I., vznikl hospodářský dvůr.

Oba zahradní partery, situované vlevo od centrální promenády s lipovou alejí, klesají severním směrem k Rudolfinské chodbě, a jsou výškově odděleny manýristickou balustrádou. Zde byla umístěna zahrada okrasná, ale její podoba je známá až z plánů K.I.Dienzenhofera a stavebního písaře Dienebiera v barokní úpravě z  2. čtvrtiny 18. století. Údaje o původní, ale zároveň i nejcennější a obdivované zahradě rudolfinské jsou velmi kusé, a badatelé pracují s analogiemi jiných císařských zahrad, na Pražském hradě, na zámku Ambrass v Tyrolsku i jinde a s dobovými zahradnickými předlohami. Vedle záznamů o dodávkách rostlin pro brandýskou zahradu v době císaře Matyáše, krátce po smrti Rudolfa II., zůstává nejvýmluvnějším svědectvím zápis v městském urbáři z roku 1651 a popis staroboleslavského jezuity Bohuslava Balbína, který ve svém mládí brandýskou císařskou zahradu poznal ještě ne zcela zničenou : „Olivy, palmy, cedry, ovocné stromy všeho druhu, vzácné stromy cizokrajné, trávy, květiny vlašské, asijské i čínské byly zde pečlivě pěstovány prý vlastní rukou císařovou, který sám sázel, plel a zaléval.“ ( Balbín, Miscelanea I, Praha 1982).

PhDr. Milan Novák